Loading...

2015

Máte nějaký učitelský vzor (prosím, krom popisu, zobrazte či vykreslete, pokud možno, v určité konkrétní situaci)

Musím říci, že čím dál více cením pana Šika, u něhož jsem absolvoval pár semestrů. Krom toho, že byl pro nás exotický, rozhněvaný chlápek v kožené bundě, který tehdejší poměry na škole i v zemi spíše kritizoval, mě nyní dochází, že uměl motivovat, najít v každém studentovi jeho specifický talent, barvu a povahu. Uměl vyhazovat za nepráci, stmeloval ateliér, bylo vidět, že nás vnímá i lidsky, dával pocit výjimečnosti, pořádal pro nás přednášky, vzdělával nás vždy i mimo projekt samotný. Zpětně to cítím jako velké dobrodružství a dárek. A napadá mě, že tyto vlastnosti podle mě už některé ateliéry působící na FA mají. Bylo by hezké pro mě a Josefa Čančíka docílit něčeho podobného. Cítím za tím ovšem určitou oběť vyučujícího. Mimo to si též uvědomuji p. Sedláka, který se mnou jako studentem vždy jednal jako rovný s rovným a dal mi blbou známku, což mě tehdy nakoplo, pak p. Lábuse, který mi věci rozporoval a tudíž nutil na ně koukat i jinak, zároveň ale měl pochopení pro výtvarno, jež pro mě bylo vždy důležité, pak p. Brixe, u něhož jsem začínal – období mého naivismu nebo p. Mojžíše, který představoval lidskou pohodu a nadhled. Celkově jsem vděčný za většinu lidí, které jsem tady tehdy potkal neb každý přinesl to své. A i to blbé nebo nudné, co tehdy bylo, je mi nyní k něčemu dobré. Nejhorší je pro studenta nezájem kantora, jeho pasivita, mdlost a nechuť se kontaktovat.

Který odborný námět hodláte na akademické půdě FA akcentovat? Mohl/a byste rozvést souvislosti?

Námětem je pro nás samotný vzdělávací proces, učení se architektuře, ta cesta. První semestr považujeme s Josefem za zaváděcí, neznáme dobře prostředí, zvyklosti, studenty. Chceme klást důraz na jejich autentičnost a jejich osobní příběhy, zjistit, co od nás očekávají, jak reagují, co zvládají, kdy na ně tlačit, kdy nikoliv, co vše jim lze nabízet, co jsou schopni pojmout, co už ne. Uvědomuji si, že ne vše naše dobře míněné dopadne na úrodnou půdu. Beru učení jako vzájemnou interakci a především lidský příběh, plánuji se i od nich něčemu naučit. Když půjde vše dobře, postupně snad vytvoříme vnitřní charisma ateliéru, jeho atmosféru, najdeme si své lidi. To vše předem nestanovíme, musíme zjistit, koho máme za partnera, pokud se k nám přihlásí lidi líní, povrchní nebo nemastní-neslaní, máme smůlu. Nechci, aby si ke mně studenti šli něco předem známého udělat, nechci mít styl a být známý pro jakkoliv předvídatelný výsledek. Někdy budeme nahoře, někdy dole – myslím lidsky i zadáním a určitě i výsledky. Chceme náměty střídat, od handmade zbouchané punkové chatičky přes bytovku do nějaké známé proluky až třeba k vizionářské architektuře naší zářivé budoucnosti. Chceme, aby to pro obě strany byla zábava a smáli jsme se, budeme také klást důraz na reálnost návrhu, ekonomii stavby, nechceme designování a efekt prvního pohledu, nebaví mě to vážné filozofování nad architekturou či vesmírem vůbec, to se raděj půjdu projít na louku a z mraků a ptáků na obloze se dozvím o světě víc. Rádi bychom se studenty též hledali potenciál současné české společnosti, určitě půjde také o hledání českého fenoménu.

Máte nějaké oblíbené místo? (může jít i o stavbu či urbanismus současný či historický).

Moje oblíbené místo je jeden břeh na Sázavě kousek od místa, kde bydlím. Je to krásný a současný urbanismus: hnědá kalná voda líně teče, nad ní občas prolétne volavka a vysoké stromy sklánějící se nad řekou tu tam pustí uschlý list, který pak dopade na hladinu aby se na něj posadila malá moucha. Stojím ve vodě, která mrazí. Zavolám psa, běžíme dál, temně šedé nebe věští déšť… Ale vážně - skoro každé místo – ve městě nebo mimo něj mi připadá zvláštní a hodno uznání, snažím se objevit jeho kvalitu, ne úplně se ale doposud daří...

Co považujete za aktuální palčivé téma české architektonické scény?

Než odpovím, musím něco vysvětlit. Od malička do mne společnost representovaná školami, médii, knihami, filmy, některými lidmi… vtlouká ideu lineárního vývoje společnosti, soutěživosti, stálého zlepšování, pokroku, atd.. Abychom byli nějak ukotveni v naší existenci, stvořili jsme si my lidé čas a prostor a tedy i dějiny.  Ty jsou představovány tím nejlepším a tím nejhorším, nikoliv tím vším ostatním. Problém je, že to ostatní je 95%. Je to jako by můj den, dejme tomu dnešek – 2.10. - byl tvořen pouze psaním tohoto textu. Před tím a potom jsem ale dýchal, popoběhl, viděl 2 psy, mluvil ( nedůležitě ) s pár lidmi, slyšel pískot ptáka, burácení motorky, jedl sýr, ohnul nohu v kolenou, pil čaj, upustil omylem mobil, přesunul židli, atd., atd.. Ať to zní jakkoliv směšně či bláznivě, tyto věci jsou pro mne stejně podstatné jako tento text. Došel jsem k tomu po létech zkoumání, přemýšlení, touze zjistit, proč tu jsem, k čemu tu jsem, proč jsem člověk a ne třeba nůž na maso.

A tak se vracím k těm dějinám: ty chtějí slavná jména, slavné události, slavné domy, slavné obrazy, slavné písničky. To nás motivuje, inspiruje. A proč nás neinspiruje, že se můžeme nadýchnout ? Nevím. Mě to inspiruje. Cítím stálé vzrušení jen z toho, že jdu, nadýchnu, vydýchnu, otočím hlavou. A tak na tuto otázku musím odpovědět, že necítím palčivost něčeho v architektuře, cítím z ní kontinuální vzrušení, ale stejné, jako to dýchání. Ty palčivosti jsou pro mne ty dějiny a já na dějiny už nevěřím, myslím, že jsme si je, stejně jako čas, vymysleli, abychom se neztratili, abychom se orientovali, abychom se motivovali. Řeknete – co je na tom špatně ? Nic, jen, že to naznačuje ten lineární pokrok někam do konečného zářného bodu. Takto já to necítím. Občas ( bohužel ne stále ) se cítím být v nekonečně-dimenzionálním prostoru, nesměřujícím nikam, jsem v něm ztracený, neomezuje mě to ale, jen jsem, vždy jsem byl, budu, nemá to čas. Tyto okamžiky jsou pro mne vzácné, žádný palčivý problém, ale milióny pouze teplých okamžiků, neumím je spočítat.

Model dějin, dějinných událostí, palčivých problémů či klíčových okamžiků je pro mne překonán a spíše to cítím tak, že lidstvo jde stejně už jiným směrem – nenápadně, zatím napříč spíše mladými generacemi.

Všechno to, co tu píšu, může znamenat, že jsem zhloupl, ochladl, zblbl, že blábolím. Mohu ty slavné body zlomu nevidět, mohu se jen kardinálně mýlit, ale ptáte se a tak odpovídám….

Myslím, že politika, náboženství, lékařství, věda; na straně jedné a prodavačka v Tescu, chlap na pumpě nebo pošťačka na straně druhé; mají své „palčivé“ problémy. Já už jen nejsem schopen říci, které jsou důležitější a pokud bych se na ně soustředil, přestanu na chvilku dýchat.

A tak na tuto otázku mohu jen říci, že prozatímní „palčivý“ problém vidím v tom, že jako architekti nemáme moc sebehumoru, sebeshození, nadhled od toho, co se děje za hranicemi, víme přesně, co to je „kvalitní moderní“ architektura, uctíváme prověřená jména, společné dohodnuté názory. Z toho nás za chvíli krátkodobě vyléčí nastupující generace mladých zatím bezejmenných architektů a ti si bohužel pak vytvoří své mýty, své kódy, své dohody. Nebo to dopadne jinak ? Kéž by...

Za „palčivý“ problém určitě považuji to, že nehledáme českost, nějakou naší osobitost, kterou můžeme živit a pyšnit se jí, mohlo by to být pro nás všechny zábavné. 

Palčivý problém architektury vidím v tom, že je všude hlásáno, že architektura je fulltime job, dřina po večerech, těžkost, jakýsi druh utrpení. Pro někoho může být, proč ne, ale nemusí to být zkrátka jediný model života. Pokud cítím, že v životě jde jen o jedno – buď vše anebo nic, pak přijímám ten model dějin, který je na tom postaven.

A jsme na začátku této úvahy, kterou jsem chtěl říci, že může být i jiný model vidění světa, rozplynutí se, rozpuštění se, všeobecné nekončící poznávání, které je tvořeno tak drobnými věcmi, že je nelze zaznamenat.


Po konkursu na vedoucího ateliéru jste začal v říjnu loňského roku vyučovat na Fakultě architektury ČVUT v Praze. Na škole jste přitom v letech 1989 – 1996 sám studoval. S jakou ambicí jste se na fakultu jako pedagog vracel?

Kraus: Na školu jsem šel po mé zkušenosti na ÚMPRUM, která byla krásná. Bavil mě kontakt se studenty na A1, bavilo mě vymýšlení zadání, bavila mě spolupráce s Josefem, bavilo mě vidět lidi, kteří měli energii, nefňukali a byli ještě dychtiví po vědění. Ty poslední dvě vlastnosti bych rád měl i v mém věku a jde to ztuha. Zároveň jsem věděl o odvrácených stranách pedagogické činnosti, tedy složitý a ne úplně flexibilní kontakt s institucemi, časové nároky a neadekvátní plat. Tak jsem si řekl, je ti 45, kdy, když ne teď, protože myslím, že v 60 budu chtít dělat jiné věci.

Čančík: Pro mne byla FA neznámé prostředí, které jsem znal jen z pohledu návštěvníka a posluchače vyprávění kamarádů, kteří s ním byli obeznámeni. Mým světem byla škola jiná, v mé rodině zažitá třemi generacemi. UMPRUM jsem vystudoval a na ni také 6 let spoluvedl atelier A1. Jako zjevný „outsider“ snad mohu v prostředí FA být studentům přínosný. Samozřejmě očekávám, že vykročení z bezpečí známého přinese nové zkušenosti i mně samotnému.

Splňuje výuka vaše představy o architektonickém vzdělávání? (v jakých ohledech ano, v jakých nikoli)

Kraus: Tak na půl, systém je určitě propracovaný, mnoha lidmi vymyšlený a odzkoušený. Co mi ale chybí je jednoduchost myšlení a snaha o všestrannost - tím nemyslím konstrukce, urbanismus, detail, tím myslím lidskou všestrannost. Na hudebních školách se hraje, na sportovních se běhá a na architektuře se řeší architektura. Výsledkem jsou specialisti, roboti ochotní se přizpůsobovat a bez hledání jinakosti trpělivě pracovat pro společnost. Za sebe jako osobu hledám něco jiného, výsledkem mého celoživotního snažení nemá být Kraus - architekt, ale - člověk, bytost, která trochu navrhuje, trochu běhá, trochu kreslí, trochu si zpívá, pozoruje, vnímá, fláká se.... Dalším překvapením pro mne je jakási smířenost studentů se stavem světa. Vzpomenu-li si na své studium, byli jsme větší revolucionáři - ne tím, co jsme navrhovali, ale tím, co jsme dělali mimo školu, jak jsme vnímali učitele, školu a systém vůbec, jak jsme věci prožívali, jak jsme kritizovali, jak jsme se hecovali, jak jsme byli v opozici, jak jsme byli chudí. Když jsem dělal diplom, dělal jsem jen diplom, chodil s Petrou a poslouchal Future sound of London, toť vše. Já bych zjednodušoval, ubíral, soustřeďoval a hlavně neměřil vše architekturou. V příštím životě budu truhlář nebo řidič kamionů a to, že jsem se jako architekt sedřel, znamená jen to, kolik jsem toho v tomto životě neviděl a necítil.

Čančík: Po jediném semestru nemohu tvrdit, že bych vzdělávací koncepci FA do hloubky nazřel. Teprve objevuji mechanismy a technické nástroje, kterými škola operuje. Někdy s údivem. Ve studentech bych ze všeho nejraději nacházel jejich osobní specifické zapálení pro věc. Pomáhal jim vyšlapávat vlastní cestičku, trnitou nebo mechově hebkou. Často mám pocit, že na nich vidím náznaky rezignace, předčasné únavy nebo očekávání, že existuje nějaký zavedený způsob, kterým je zaručeně správné postupovat. Jenže vzorečky a poučky mohou pro vývoj architekta být nebezpečné, pokud není nadán autonomním kritickým myšlením. Na druhou stranu některých posluchačích je patrný velký „drajv“ a odvaha. Mají můj obdiv.

Jako semestrální práci jste spolu se svým asistentem Josefem Čančíkem zadali téma Nové fakulty architektury. V zadání jste mimo jiné předem uváděli, že nepůjde o provokaci: “Nejde o konfrontaci, nejde o provokatívní kritiku něčeho, co s úsilím a dobrým úmyslem všech zde zúčastněných funguje. Jde o hledání a představení možností, vlastních pohledů na věc, tříbení názorů a... samozřejmě především jejich aplikaci v architektuře domu.” Můžete svou motivaci zadání upřesnit?

Kraus: Ano, přiznáváme, v první chvíli šlo o polemiku, protože jsme si říkali - ten dům je tak přísný, tak přesně je zde definováno, co všechno se zde nemůže. Proč ? Je mnoho příkladů škol, kde tu studentskou energii, ten živel přímo cítíte. Provokace je ale málo, na tom motivaci nestavím, zavrhli jsme to a hledali zadání jiné. Pak jsme ale zjistili, že tohle zadání znamená položit si otázku, jak místo, ve kterém se učíte, vás ovlivňuje. A hlavně to znamená hledání jiných modelů výuk - ne domů, na nich nezáleží neb všechny jednou zmizí, ale systémů, prostředí, pravidel, přístupů. Ty se propisují do našich myslí a ve formě společného vědomí lidstva se uchovávají navěky. Je to naše společná paměť.

Čančík: Je zvláštní, že téma vlastního bydlení by kontraverzi nikdy nevybudilo a na školách je časté. Přitom vlastní dům je pro architekta téma obtížné. Vlastní představy o vzdělávání ale někdo jako útok pociťuje. Bylo to téma obtížné (snad až příliš?) a dalo se očekávat, že výstupy budou mít mnohé nedostatky. Jenže ve škole se musí cílit na různé terče. A jednou ranou skolit trofeje všechny umí jen baron Prášil. V odpovědi na zadání „I ty navrhni školu architektury“ skončili všichni architektonickým návrhem. Jejich myšlenkové konstrukce ale stály na různorodých základech a vyprávěly různé příběhy.

Jste s výsledkem studentských prací spokojen? Respektive, překvapil vás v něčem přístup studentů k úkolu?

Kraus: Přístup studentů by celkově mohl být vášnivější, z jejich reakcí jsem však vyčetl, že postrádají život uvnitř domu samotného, možnost jej používat, lepit na stěny, vrtat do nich, osídlit atria, pořádat zde jejich akce, moci zde přespávat, také si sáhnout na materiál fyzicky, při výuce být vnímáni jako rovnocenní parťáci. Co se týče ateliéru - je zde vždy mlčící mírná většina, pak lidé, které lze motivovat - vy vidíte, jak rostou a pak pár vyvolených, kteří mají vlastní názor, motivují oni vás, jsou vám partnery a jsou přítomni - doslovně a v tom nejhlubším slova smyslu. Spokojen jsem tak na půl, na jednu stranu jsme dostali tři nominace na Olověného Dušana, na stranu druhou jsme v hodnocení ateliérů ze strany školy skončili na posledním místě. Je v tom rozpor, jak se liší vidění vaší práce zevnitř a zvenku.

Čančík: Téma svobody a apropriace prostředí školy vůbec není banální a nemělo by se smést ze stolu s odkazem na „řád“. Určitá proměnlivost prostředí závislá na uživatelích je legitimní téma. Také by bylo skvělé, kdyby studenti dokázalipráci lépe akcelerovat. Možná ale jen nemají v náročném programu dostatek času na atelier (?).

Zaznamenali jste nějaké reakce?

Kraus: Zaznamenali jsme spíše ty dobré neb v Čechách není zvykem kritizovat napřímo. Jediný, kdo nám to takto přímo řekl, byl p. Lábus, za což jsem mu vděčný. V některých věcech měl pravdu, s některými nesouhlasím, určitě však o tom přemýšlím. Ve svém věku už se tolik neurážím, ego se snad zmenšuje, uff. Štve-li mě něco, hledám primárně problém v sobě. Dobrá kritika je krásná věc a skvělé je, když vám ten člověk také poradí jak to dělat lépe. Máme dobrou odezvu ze strany studentů i některých kolegů a zvlášť vděčný jsem za kritické komentáře ze strany studentů. A zní to asi blbě, ale důležité je též to, jaký my s Josefem osobně z toho máme pocit - mě to zatím baví, co tebe Josefe ?

Čančík: Bojím se, že je především těžké, ne-li nemožné, udržet konzistenci atelieru v rámci „fluktuačního“ modelu studia. Nechtěl bych zapadnout do kategorie profilového atelieru do kterého se chodí protože seto tam dělá tak a tak... A vývoj atelieru je spojen s vývoj jeho kmenových studentů. Nevím, jak to bude fungovat, když vlastně neexistují...

S jakou motivací vstupujete do druhého semestru?

Kraus: Pokračovat, věřit, zefektivňovat práci a celkově být tvrdší. Chci se naučit učit lehce, nemarnit čas, chci líp vidět do studentských hlav, chci, aby mě to bavilo, nechci být po konzultacích unaven. Bude-li se to dařit, věřím, že se též zlepší reakce studentů, která - jak jsem říkal - mohla být vášnivější.

Čančík: Vidím už brzy po začátku semestu, že nebude snadné chtěnou „tvrdost“ pěstovat. Jsem spíše pochybovač než kazatel. Ve škole umím říci svůj názor, ale také jej v hned zpochybnit. A tuším, že pro běžného studenta to není pohodlný model.

Studenti - Josef Choc a Martin Petřík (vybraní pro komentář neb byli nominovaní na nejlepší projekt v rámci Olověného Dušana)

Od prvního setkání s Davidem a Josefem jsme věděli, že přišla na školu nová krev. V průběhu semestru nám umožnili pracovat otevřeně a svobodně. Myslíme, že to byl pro mnoho studentů nezvyk, protože takovýto přístup není v jiných ateliérech samozřejmostí. Bylo na každém z nás, jak se k tématu postaví, a jakým způsobem chce pracovat. To ovšem s sebou neslo individuální odpovědnost, což se také na konci projevilo nejen v rozdílné formě odevzdávky, ale zejména ve stupni propracovanosti. Vyzdvihli bychom především, jak velký důraz David s Josefem přikládali našim osobním příběhům, vlohám a charakterům. Jejich cílem nebylo nám za každou cenu nutit jejich přístup k architektuře, ale pomoci nám najít náš vlastní postoj.