Loading...

Koncepce výuky

Koncepce výuky v 10 bodech.

1. OSOBNÍ PŘÍBĚH.

Můj první krok před započetím vlastní výuky bylo rozeslání dotazníku všem studentům A1, abych poznal jejich názory, postoje a představu o sobě sama. Od počátku jsem věděl, že mi jde primárně o individuální lidský příběh studenta, teprve poté o výsledek, známku a úspěch při závěrečné obhajobě. Z vlastní osobní zkušenosti vím, že závěrečné finální hodnocení nepostihuje skutečný příběh a cestu studenta a někdy i horší známka znamená paradoxně větší přínos pro cestu jedince. Jsme společnost soustředěná na výsledky, rychlé, viditelné a snadno popsatelné. To se zákonitě promítá do škol, nejen vysokých. Nestíháme pak registrovat pocity, vnitřní svět jedince, jeho souznění či odcizení vůči světu.  Již na škole zažije mladý člověk, jenž je nepopsaný list papíru boj a neustálou soutěž. Toto bych chtěl změnit či alespoň nabídnout jiný pohled, bude-li to v mých silách v rámci systému a instituce, které je samozřejmě nutné respektovat.

Chci zde zdůraznit jednu z nejdůležitějších věcí, které bych se rád věnoval – totiž vystopování a vytvoření osobního příběhu pro celou dobu studia pro každého studenta, bude-li o to stát. Na počátku bude iniciační úkol, hledání sama sebe v rámci již rozjeté instituce, následně hledání vlastní cesty, vlastních inspirací, vlastní vůně a barvy až k závěrečnému vytvoření obrazu specifického a jedinečného. Má ambiciózní ( a přiznávám nevím, jak moc reálná ) představa je, že budeme diplomem vypouštět osobnost, odlišitelnou, popsatelnou, nikoliv jen studenta-architekta, byť s dobrým hodnocením. Uvědomuji si, že tato výsada bude patřit jen pár z mnoha, na nás jako pedagozích však je umožnit to, chtít to.

Konkrétně chci vnímat jednotlivé studenty na základě jejich průběžného vystupování, nikoliv jen na základě závěrečné odevzdávky.

 

2. MÉNĚ DROBNÝCH ČINNOSTÍ = HLUBŠÍ PROŽITÍ JEDNÉ.

Viděl jsem, že někdo je schopen semestr neprožívat, nekomunikovat, na závěr však předložit „profesionální“ práci. Většinou však v tomto případě za věcí není onen příběh, snaha, prožití, obsah. Jiní se celý semestr trápí a dotrápí se až do konce. Stále hledají, řeší, vydávají se do slepých uliček, pracují, občas prohrávají, jejich práce není atraktivní vizuálně, obsahově však ano. Tito lidé představují poctivý článek společnosti, i když nejsou tak prvoplánově „dokonalí a úspěšní“.

Další věcí, které jsem si z hlediska lidského všiml, je, že studenti stíhají vše – školu, práci, zábavu, architekturu, cesty do Paříže, večírky, sport, kamarády, lásky. Nevím, zda to nevede k rozkouskování osobnosti, porovnal jsem si tehdy v duchu počet jejich aktivit s počtem těch našich v době studia a naše generace ( 40+ ) dopadla uboze. Jako bychom tehdy dělali jen projekt.

Proto bych chtěl přispět ke scelení práce, kterou musí studenti odevzdat, výraznějším hierarchizováním jejich dílčích částí, něco důležité je, něco méně.

 

3. JEDNODUCHOST.

Další věcí, kterou jsem vnímal, byla, že studenti kladou důraz na vizuální stránku věci, presentaci. Velké plachty, velké nápisy, krásní mladí lidé ve vizualizacích, dramatická mračna. Nahlédl-li však člověk do dispozic, konstrukce či detailu, byl překvapen. Vím, že v dnešní době v architektonické praxi rozhoduje styl a presentace, nedořešené problémy dispozic, konstrukce či ekonomie však pak řešé stavební firma s klientem či dozorem, architekt ztrácí autoritu a do klíčových diskusí již není jako partner brán. Osobně to řeším tak, že se maximálně cpu na stavbu, komunikuji s nejposlednějšími řemeslníky, snažím se řídit zdravým rozumem a často se pasuji do role klienta. Internet a další informační zdroje se chovají stejně jako v jiných oborech – majoritní trend k čím dál větší sofistikovanosti stavebnictví, jeho zranitelnosti, závislosti na technologiích, tlaky na pasivitu, speciální detaily, které již v době svého provedení jsou zastaralé. Toto vše prodražuje stavění, dělá uživatele závislým, jde o roztočenou spirálu, která se jen zrychluje. Na druhou stranu právě znalost nejaktuálnějších technologií znamená sebedůvěru, rozhled, ukotvení v celém současném světě, schopnost uvědomovat si souvislosti. V bojových uměních je pořekadlo: znát tisíce technik, použít jednu.

V rámci své výuky bych kladl důraz na jednoduchost návrhu, znalost řemesel a úctu k nim, schopnost informovanosti, avšak odstupu od trendů, aktualit a technologií.

 

4. MIMOOBOROVÉ VZDĚLÁVÁNÍ.

Škola je často poslední možnost učit se, málokdo z nás je schopen se vzdělávat celý život systematicky. Denní povinnosti, placení daní, zdravotní problémy a stárnutí vedou k postupné odevzdanosti. Myslím, že studenti mají více možností, více aktivit, programově se však nevzdělávají, dlouhodobě málokdy na něčem pracují. Již v rámci mého půlročního hostování jsme s Josefem Čančíkem zavedli systém přednášek ze zcela cizích oborů, aby studenti nebyli jen architekty. Pozvali jsme a zařídili přednášku matematika-astronoma, esoterika a biomimetika, chtěli jsme ( neúspěšně ) realizovat seminář o bojových sportech. Povedlo se nám to jen částečně, studenti chodili zčásti, minimálně třetinu tvořili dospělí, učitelé, příznivci školy.  Pokud by přednášky pokračovaly, škola by získala i pověst a následně větší kontakt s veřejností, dříve, či později by začali chodit i lidé zvenku.

V rámci své výuky bych rád v systému přednášek odlišných oborů pokračoval.

 

5. STŘÍDÁNÍ TYPŮ ZADÁNÍ.

V roce 2012 jsme měli spíše menší zadání, dlouhodobě bych rád střídal témata, měřítko, míru reálnosti. Jako kontrast s benzínkou na konkrétní místo pod most do Karlína je dobré, aby si studenti zkusili i vizi, architektonickou sci-fi, abstraktní úlohu v megaměřítku.

 

6. ŘEMESLO, NÁSTROJE, „ZBRANĚ“.

Dalším tématem je řemeslo. Jaké má student používat nástroje ?, na čem má projekt zpracovávat ?, modely ?, grafika ? Výhradní orientace na počítač se mi nejeví jako dobrá. Chtěli jsme zadat naši soukromou „klauzuru“ v rámci pracovního víkendu, kdy by studenti dostali jeden papír A4 a jednu propisku. Jako nástroj by tedy měli hlavu, papír, propisku a pusu. Minimalizace zbraní by je přinutila vše vložit do obsahu věci. Soustředili by se na mluvenou presentaci, soustředili by se na kresbu, soustředili by se na nápad, žádné barvy, žádné rendry, žádné tabulky. Považuji za nutné, aby studenti ovládali počítače, poslední softwary, uměli však i kreslit, udělat rychlý pracovní model, uměli věc popsat. Správnou češtinou, správnou angličtinou.

 

7. KOMPLEXNOST.

Komplexnost. Ne všichni studenti se budou dále v životě věnovat architektuře formou vedení či spolupráce v architektonické kanceláři. Česká republika je malý trh a ani její ekonomika nezpůsobuje takové možnosti, jako třeba Holandsko či Švýcarsko. Aktuální trend vedoucí ke specializaci člověka vede také k jeho zranitelnosti v případě, že nemůže najít uplatnění ve svém jediném oboru, který ovládá. Architektura je komplexní obor zasahující do mnoha jiných oblastí ( urbanismus/krajinné plánování, sociologie, developing, právo, ekonomie, futurologie, logistika provozů, reklama, design, reality, … ). Není v silách vedoucího ateliéru připravit studenta na pohyb ve všech těchto souvisejících oborech, mohu však studenta přivést k úvaze nad komplexností jeho osobnosti. Jakou formou ? Vzděláváním v jiných oborech, viz. bod 4. a motivací k mimoškolním aktivitám, jež mu rozvíjejí jeho osobnost. Pokud nežije člověk jen architekturou, je propojen s více barvami lidské existence, obsáhne více prostoru světa. Naše současné školství jsou úzce specializovaná pracoviště tlačící na měřitelný výkon, shánění kreditů a plnění úkolů. Přemíra informací zahlcuje, není prostor pro prožití těch 6 důležitých let v životě mladého člověka. Matematické školy se zabývají jen matematikou, ačkoliv ta souvisí s filosofií, filosofické a humanitní obory zavrhly matematiku, ačkoliv její původní význam byl právě vyjádřit filosofii a uspořádání světa, sportovní školy požadují takový výkon ve vrcholovém sportu, že nezbývá čas na rozvoj mysli, která však onen výkon ovlivňuje. Mluvíte-li s absolventem školy, vidíte hlavně výborně připravené kolečko do mašinky. Prastaré tradice antických škol, které pěstovaly všechny stránky lidské osobnosti, rozvíjely mysl, logiku, paměť i tělesné schopnosti jsou překonány... Překonány ? Udržuji a hledám aktivity mimo, nechci být jen architekt. Bicí mi pootevřely jiné zdroje informací o světě ( zvukem lze stavět prostor ), thajský box a sport přinášejí paradoxně nové impulsy mozku, knihy ne o architektuře jsou vždy inspirací a při jejich studiu zažívám opět dětský údiv. Pevně doufám, že mám tak snad možnost vidět svět pokorněji neb vidím, kolik toho neumím.

 

8. SPOLUPRÁCE S JINÝMI OBORY NA VŠUP.

Vysoká škola uměleckoprůmyslová je jedinečná příležitost pro spojování oborů. Design, móda, volné a užité umění, to vše může architektům přispět. V ateliéru jsme měli na hostování studenta ze supermédií a ačkoliv nemám pocit, že bychom plně zúročili nabídnutou možnost, přesto to znamenalo obohacení, nový pohled pro oba. V případě mé pedagogické činnosti bych chtěl toto dotáhnout a najít cestu k většímu vzájemnému propojování. Uvědomuji si, že to musí vždy chtít i ta druhá strana, proto to beru jako výzvu a potenciál.

 

9. STYL A I.

Vysoká škola uměleckoprůmyslová má pro obor architektura v současnosti 4 ateliéry, každý představuje nějaký přístup. A1 dle mých pocitů a té malé osobní zkušenosti vnímám jako tým, kde je kladen důraz na architekturu neokázalou, která není jen gestem autora, se snahou o vnitřní příběh a kontext. Tomu odpovídají i zadání, která jsou reálná, v dosažitelném měřítku, s kterým se student opravdu může potkat, řešení nevyžadují práci se speciálním softwarem ( jako třeba v A III vedeném prof. Vaškem ), úlohy jsou na konkrétní a známá místa. V rámci mého hostování jsem chtěl tento princip podpořit a případně rozvinout, v případě kempu šlo o úlohu na pomezí mezi urbanismem a domem, v případě benzínky pak šlo o velmi reálný úkol menšího měřítka. U obou témat jsme chtěli odevzdávku jasnou, čitelnou a spíše minimální. Kladli jsme důraz na reálnost provedení, stavební a konstrukční detail, ekonomii stavby a vnitřní příběh. Chtěli jsme zamezit svévolnému designování a tvarování bez účelu a pro efekt. Lidově řečeno, chtěli jsme, aby se studenti vrátili na zem a zažili obtíže reálného navrhování, zároveň však, aby neopustili poezii a vizi. Věc splnila účel neb tyto požadavky přinesly obtíže a střety. Byl jsem však překvapen mírou osobní zainteresovanosti a srdečného zanícení studentů pro obě zadání, zejména odevzdávka benzínky nám udělala radost. Koncepčně řečeno, v případě mého angažmá bych rád v této cestě pokračoval a rozvíjel ji, tedy kladli bychom důraz na reálný život ( města, ulice, krajiny ), věci i nízké, „běžné“, low/hand made, syrové… Rádi bychom se studenty hledali potenciál této země, této kultury a této společnosti, šlo by o nalezení fenoménu České republiky. Pro vyvážení bychom pak chtěli podniknout pár studijních cest ( dobré kontakty do Holandska, Francie, Německa, Švýcarska ), abychom zařadili český princip do evropského kontextu. Na programu by byla i návštěva nějakých krajinných či městských skvostů v Čechách, mám na mysli spíše město, krajinný útvar, čtvrť, namísto konkrétních slavných domů.

 

10. HIERARCHIE ATELIÉRU.

V rámci mé zkušenosti jsem si uvědomil odlišnost studentů dle jejich zkušeností, věku a národnosti. Zahraniční stážisti měli na začátku spíše tendenci dělat mezinárodní architekturu, ačkoliv by bývala byla skvělá zkušenost pro celý tým vidět právě jejich případné národní specifikum. Požádali jsme je o to a povedlo se – studentky z Norska, Maďarska a Španělska nakonec opravdu přinesly norský, maďarský a španělský rukopis. Také toto však bylo nutno probudit. Co se týče věku – rád bych prvním ročníkům nabídl jiná zadání, než těm starším, šlo by spíše o iniciační úkoly, které by je měly uvést na jejich cestu. Předpokládám zde ze strany vedoucích ateliéru speciální péči a také pomoc starších studentů. Správně pochopené dělení na začátečníky a „mazáky“ motivuje obě strany a nepředstavuje diskriminaci, oba přinášejí své výhody – ti mladší často mohou svým čistým nadšením a naivitou znamenat inspiraci pro starší studenty, jejichž zkušenost může být i rutinou.

 

Duben 2014, Praha, David Kraus.